Poruchy endokrinní funkce pankreatu
Nejčastěji se vyskytujícím endokrinním onemocněním je diabetes mellitus (DM). Jde o skupinu onemocnění charakteristických nedostatečným účinkem inzulinu. Pro DM je typická hyperglykemie spolu s glykosurií, také je narušena glukózová tolerance. Zvýšený poměr glukagon: inzulin neumožňuje zachovat energetickou rovnováhu.
Příčina sníženého účinku inzulinu může být v:
- snížené sekreci Langerhansovými buňkami
- snížené odpovědi cílových tkání na inzulin
- zvýšené sekreci antagonistů inzulinu
Podle příčiny se rozděluje diabetes mellitus na primární – DM 1. a 2. typu, gestační diabetes a sekundární, u kterého může být příčinou nedostatku inzulinu destrukce pankreatické tkáně zánětem či poraněním nebo zvýšená sekrece antagonistů inzulinu.
Mírný nedostatek inzulinu se projeví po jídle jako postprandiální hyperglykemie, glykemie nalačno však zůstává v normálním rozmezí. Při větším nedostatku inzulinu se objevuje i hyperglykemie nalačno. Překročí-li glykemie renální práh pro glukózu (10 mmol/l), nestačí ledviny reabsorbovat glukózu a dochází k glykosurii. Glukóza jako osmoticky aktivní látka s sebou táhne vodu a následkem je osmotická diuréza a polyurie.
Vlivem přesunu tekutin z intracelulárního do extracelulárního prostoru a jeho následného zmenšení se kromě glukózy a vody z organismu ztrácí i kalium a natrium. Deplece natria a kalia může u těžkých případů vést k arytmiím.
Hlavním zdrojem energie se stávají lipidy. Probíhající lipolýza je provázena beta oxidací mastných kyselin. Tvoří se ketolátky, ze kterých se uvolňují protony. Acidifikace vnitřního prostředí vede ke ketoacidóze. Ta je zpočátku kompenzována respiračním systémem. U DM I. Se může v extrémních případech objevit diabetické (ketoacidotické) kóma. Příčinou je hyperosmolarita extracelulárního prostředí, zmenšení intracelulárního prostoru a na tomto základu vzniklé poruchy vědomí.
Komplikace
Je-li dlouhodobě snížen účinek inzulinu, nastupují metabolické změny, v jejichž patogenezi se uplatní neenzymová glykosylace a intracelulární hyperglykemie.Produkty glykosylace v cévách na sebe vážou LDL a zvyšují obsah cholesterolu v intimě cév. Vazbou na receptory vyvolají tvorbu cytokinů a zvýší permeabilitu endotelu, vyvolají prokoagulační aktivitu a proliferaci fibroblastů.
Intracelulární hyperglykemie ohrožuje tkáně, které nepotřebují ke zprostředkování vstupu glukózy do buňky inzulin. V nervové tkáni, čočce, ledvinách a cévách se proto v buňkách zvyšuje množství glukózy. Ta je metabolizována na sorbitol, který vyvolá přestup vody do buněk a jejich osmotické postižení.
Při diabetu je postižena řada tkání a orgánů.
Nejvýznamnější příčinou jsou makrovaskulární a mikrovaskulární cévní změny.
- Mikrovaskulární cévní změny
zahrnují proliferační neproliferační retinopatii a nefropatii. U diabetické neuropatie jsou poškozeny filtrační funkce ledvin, bazální membrána glomerulů je ztluštělá a může dojít až ke sklerotizaci glomerulů. Změny glomerulární membrány spolu se zvýšením glomerulární filtrace a s arteriální hypertenzí mohou dát vzniknout proteinurii.
- Makrovaskulární změny
se projevují zejména jako urychlený proces aterosklerózy. Postiženy jsou velké a střední cévy. Hladina lipidů je zvýšena, hladina HDL, který působí protektivně proti ateroskleróze, je snížena.
Mezi další komplikace diabetu patří:
- Hypertenze.
- Neuropatie vzniklá na základě mikrovaskulárních změn a poškození nervů hyperglykemií.
- Diabetická noha vzniklá na základě neuropatie a mikro i makroangiopatie. Vyskytují se vředy, nekrózy a gangréna, v některých případech je nutná amputace.
- Poruchy imunity – diabetici jsou vlivem membránové glykosylace a narušení migrace a fagocytózy granulocytů náchylnější k infekcím.
